Vzduchem z Prahy do Bratislavy aneb trip report z prvního letu ČSA
29.10.2023 22:55 - Česká republika
Přesně před 100 lety, 29. října 1923 se uskutečnil první let ČSA s cestujícím na palubě. Vůbec prvním cestujícím byl Václav König, redaktor a reportér Lidových novin. Ten následující den popsal své zážitky a dojmy na stránkách novin. Přinášíme doslovné znění historického trip reportu, jak vyšel v Lidových novinách.
Vzduchem z Prahy do Bratislavy. Dojmy z první jízdy
Bratislava 29. října 1923
„Dnes v poledne zahájena byla doprava na vzdušné trati Čs. Státní Aerolinie Praha-Bratislava. Byl jsem prvním cestujícím při tomto prvém letu a bylo to takové:
Ve 12.30 hod. vsedám na kbelském letišti do letadla L´Barc nadit do aviatického kožešinového kombiné. Býti prvým cestujícím Čs. Státní Aerolinie, první československé letecké společnosti je pocit, který naplňuje hrdostí a rád přijímám blahopřání ředitele Trnky a majora Hupnera, stejně jako je přijímá pilot Brabenec. Do letadla uložena pošta a zásilky pražských novin a po krátké zkoušce motoru a rovněž krátkém startu odlepuje se naše letadlo ve 12 hod. 35 min. od země.
Je slunný říjnový den slabě zamlžený. Na zemi sotva lze mlhu pozorovati. Zatím co se uvelebuji ve svém sedadle a zapínám pás, stoupá letadlo a když nad běchovickým rybníkem se počínám rozhlížet, je již tak vysoko, že teprve nyní lze viděti vysokou vrstvu mlhy, nad níž klene se jasně modrá báň oblohy. Nebudu zde popisovati pohled s výše na zemi; snad naše módní spolupracovnice, která hodlá nyní podniknouti svou prvou cestu vzduchem, vylíčí své dojmy, při prvém letu tak mocné. Přehlížím obzor a v prvé chvíli ztrácím orientaci. Sleduji kompas, podle kterého letíme směrem jihovýchodním. Nemohu rozeznati vesnice a snažím se znovu zrakem nalézti trať dráhy, nad níž jsme u Běchovic letěli. Konečně místo, které jasně poznávám. Jsou to jevanské rybníky lesknoucí se mezi černokosteleckými lesy. Dívám se rychle vlevo a vidím Černý Kostelec se čtyřmi vížkami jeho zámku, a jen slabě v mlze se zračí dále na obzoru vršek lipenský. Otáčím se zase k jihu. Proti nám valí se odtamtud moře bělostných mračen. A když narážíme na prvé jeho vlny, uhýbá pilot vlevo a dává mi možnost pozorovati krajinu i svítící zpěněný povrch mračen. Vlevo krajina ozářená podzimním slunkem, vpravo zastíněná mraky a v tomto stínu jako na plastické mapě vine se točitě údolí vyhloubené Sázavou, stejně krásnou se vzduchu, jako se země. A zase pozoruji silnice a vesničky, nad nimiž poděšeně krouží hejna holubů, pozoruji titěrné povozy, táhnoucí se po cestách a uvědomuji si, jak obrovskou rychlostí se pohybuji. V letadle ani nepozoruješ pohybu; sám jsi v klidu a jen země pod tebou ubíhá. Míjíme Ledeč a před námi vlní se již Českomoravská vysočina. O půl druhé vítá nás svým zámkem Německý Brod. Za nedlouho, stále nad tokem Sázavy, vidíme na obzoru typickou věž Přibyslavě. Vlevo v dálce svítí ve slunci borovský kostelíček, a pod námi ční nad silnicí Žižkova mohyla. Dvě památná místa, která obě s uctivostí zdravím. Blížíme se k Přibyslavi. Kolem kostela rozestavěny jsou kramářské boudy a zástup trhovců hledí k nám vzhůru. Zvedám ruku na pozdrav a vidím několik paží mávajících v odpověď klobouky. Pak přes zámeček dra Malínského řítíme se vzduchem k mizícím pramenům Sázavy.
Pojednou ocitáme se v husté mlze, které oko nepronikne dále než na tři kilometry. Ztrácíme orientaci, nevidí ani pilot. Letíme nad jakousi obcí, pilot hledá cestu a krouží nad vesnicí. Lidé vybíhají na náves, hejno husí mávajíc křídly prchá před netvorným ptákem. Nestarám se o cestu, začínám se bavit s obyvateli obce. Zmocňuje se mne letecká opička. Mávám jednou rukou, mávám druhou, mávám oběma; pak napadne mne křičet; neslyší mne sice ani pilot, ale volám slávu, směji se kozám hopkajícím na poli a vyměňuji posunkové pozdravy s ženami na poli, které odpovídají na mé pohyby rukou máváním svých kopáčů.
Konečně pilot nalézá zase v mlze cestu. Ukazuje na mapu a na ní Velké Meziříčí. A nyní spějeme rychle k Brnu, které spatřujeme o druhé hodině. Neletíme nad ně, necháváme je vlevo stranou. Vypadá s výše v mlze jako ty známé medvědí kožešiny, prostírané na zem v ložnicích. Hlavu kdesi u Husovic, packy od Král. Pole k Židenicím, zadní tlapu nataženou k Heršpicům, leží brněnský medvěd. V zamlžené sluneční záři svítí k nám do výše svatopetrský dóm a Špilberk. Letíme teď na jih nad Dyji, přes židlochovický zámek, uhýbáme vrchům pálavským a brzy pilot ukazuje mi Břeclavu. Kynu zase lidem na ulicích, zdá se mi však, že nikdo mého pozdravu nevidí.
Zatím letíme podél trati k Malackám, houstne mlha. Její záclona zakrývá pohled na jih. Jen v dálce protkána je četnými stříbrnými žilkami, značícími povodí Dunaje. Je to úchvatný pohled a ještě krásnější nastává. Z mlhy pode mnou se vynořují první vrchy Malých Karpat. Stoupají před námi a my stoupáme také. Vylétáme nad mlhu, ze které vynořují se vrcholky hor s ostře vyhraněnými stíny. Celá struktura pohoří vyniká s ptačí perspektivy v plné své plastice. Rezavé lesy hýří podzimními barvami, hluboká údolí táhnou se jich středem. Jsem nadšen a s lítostí si uvědomuji, že tam před námi za kopci je Bratislava, konec této nádherné cesty. Skutečně – ozářená rovina Žitného ostrova rozepíná již k nám svou náruč vlnitým pásem Malého Dunaje a vpravo modrá se svými vížkami čtvercová stavba bratislavské zříceniny. Pilot mi ukazuje na velký kruh vyznačený na zemi a nápis Bratislava. Je to vajnorské letiště. Rychle sestupujeme. V několika velkých kruzích snášíme se k zemi a dotýkáme se jí ve 14 hodin 55 min. Hukot motoru ustává, vítr hnaný vrtulí se utišuje a teplo slunečního dne bratislavského svlažuje tvář. A přeji každému příštímu cestujícímu Čs. státní Aerolinie stejně příjemnou cestu, jakou měl její první cestující.“
Václav Koenig, Lidové noviny 30. října 1923
Karel Brabenec, šéfpilot Československých státních aerolinií (foto: ČSA)
